15. ledna v poledne
Před pár dny jsem dostal email
od jedné milé paní, která taky dlouhá léta bojovala s onkologickým onemocněním …
poté také s LPS. Nemoc se vrátila.
Psala mi, jako ženě, která by
jí mohla porozumět. Odpověď jsem nosila pár dnů v hlavě a různě si sunýrovala
slova. A pak jsem si řekla:
“Holka co blbneš? Když já
prosila druhé o pochopení v onkologické nemoci, o pomoc, o slova podpory,
nikdo si nic nesunýroval. Slova přicházela skrze komentáře na blogu, skrze
emaily a zprávy. TEĎ a HNED.
Pomáhaly mi a jak. Email jsem proto
napsala jedním dechem a požádala také o adresu, abych milé paní Jiřině poslala
něco z mé autorské dílny pro RADOST. Protože to je ta terapie, která
posouvá tím správným směrem.
Sotva email odlétl k paní
Jiřince, cinkla mi zpráva od mého kamaráda Petra. Také stomika (vývod bokem). Muže, který
bojuje s onkologickým onemocněním. Psal mi o pocitu, který cítí a vnímá.
Zítra, 15.1.2019 jde na kliniku pro
verdikt.
Psala jsem mu slova o tom, že vím, že strach
není jen 5 písmen, jak si mnozí myslí. Ale tím, že těch 5 písmen zhmotníme
tak, že se klepeme strachy a bojíme se všemi buňkami v těle, tím nepomůžeme
ničemu a už vůbec ne sobě. Tak alespoň zkusme nemyslet na blbé věci, blbé
výsledky a zkusme přijmout situaci s poklidem.
Pak jsem si vzpomněla, jak moc
mi pomáhala pozitivní energie čtenářů mých knih a čtenářů mého blogu. Úplně
obyčejně na mě mysleli a strach, těch 5 písmen mizelo, jako mávnutím kouzelného
proutku.
„Zkusme dělat svět lepší,
podáním pomocné ruky…“ To není jen motto Jelimána, z.s. To je skutečnost. Proto
jsem se rozhodla požádat vás všechny, zkusme zítra 15.1.2019 cca v poledne
myslet úplně nezištně a pozitivně na jednoho kluka, co bojuje a velmi statečně.
Nestojí nás to nic. „Jen“ pozitivní myšlenku, přání, dobré přání, vyslané přímo
k němu. Zdá se to jako nic…Ale mnohdy obyčejné „nic“ znamená TOLIK.
Košík
Košík je prázdný.