Na houpačce
Včerejší zamyšlení jsem zakončila slovem - DĚKUJI.
Dnešní řádky, které píši pro vás, začínám stejným slovem - DĚKUJI.
Za všechny slova, vzkazy, zprávy, esemesky, emaily, myšlenky, modlitby …
Děkuji za vaši pozitivní energii, která se skutečně proměnila v to, v co jsem doufala.
Ucítila jsem ji i na dálku. Židle, o kterou jsem byla opřena, neměla v mých pocitech opěradlo, měla VÁS…
Před nějakým časem vyšel v Marianne článek s podtitulem
„život na houpačce…“
Byl o mě. Byl o mém životě…O mém boji i nadějích.
Dnes jsem měla opět stejný pocit.
V momentě, kdy posudková kontrola začala, vnímala jsem napětí… až do chvíle …
Do chvíle, kdy jsem opět vyprávěla přirozeně, věcně, s pocitem lehkosti a současně s faktickými poznatky, které mi život dal a dává. S pocitem, jako bych byla na houpačce. Jako by mě na ni někdo posadil a mírným a jemným dotykem do mě strčil.
Jakoby mé myšlenky vlály vzduchem a já měla tu sílu a odvahu se přirozeně nést. Pevně jsem se držela pomyslných lan houpačky, kterými jsem cítila pozitivní energii, která ke mně a do mě proudila díky vám.
V jednu chvíli jsem se nadechla zhluboka, nechtěla jsem, aby byl moment dojetí patrný. Ucítila jsem i slzu, která se vytlačila na světlo světa z mého oka a já ji nenápadně schovala do svých dlaní, tak, aby byla schovaná, nepovšimnutá. Zvedla jsem na malou chvíli oči ke stropu. Nebylo tam nebe …ale já ho cítila.
Všechno bylo sepsáno a všechno poběží dál…Věřím, že tím správným směrem, směrem jménem pochopení. Přála jsem si dnes ráno jedno jediné. LIDSKOST.
Myslím, že mé přání bylo vyslyšeno. Díky vám.
Čeká mě ještě nelehká cesta za rozhodnutím, které nabude pochopení.
Ale já vím, už nyní, že ať bude vyřčené jakékoliv, nejsem na to sama a tím pádem ani vy na ta svá…DĚKUJI.
zakladatelka Jelimán, z.s.
Košík
Košík je prázdný.