A psala jsem dál ...

Na začátku prázdnin jsem napsala článek na soc. sítě s názvem
„Některé věci mi prostě dávají smysl, nad jinými rozum žasne.“
Vzpomínám si, jak jsem přemýšlela, zda o té situaci, o nelehké chvíli jedné ženy –stomičky /stomie – vývod bokem/, mám vůbec psát. Koho to vůbec bude zajímat? Postižení, které není na první pohled ani vidět. Ale pak jsem klikla na tlačítko Enter. Svá slova žitá a psaná životem jsem poslala do světa…

Stal se zázrak. Ten článek, četlo skoro milion lidí. Sdílelo přes 7500 lidí a komentářů se nasčítalo přes 700. Vím, čísla… ale za těmi čísly jste VY. LIDÉ. A každý z vás má svůj příběh nebo zkušenost. Nebo prostě a neobyčejně umíte díky Bohu vnímat. Chápat, cítit …
A nikdo z nás neví, co bude třeba zítra…
Tolik reakcí a zpráv jsem dostala. Tolik příběhů přečetla a nad některými mi i slza skanula. Snažila jsem se na všechny slova odepsat. Na všechny otevřená srdce reagovat. Toto je život … Bod, kdy se reálno spojí s virtuálnem. Moment pravdy a opravdovosti.

A psala jsem dál … Příběhy životem psané… O cestě vlakem, kdy průvodčí nevěřila, že mám takto závažný hendikep bez průkazu ZTP. Hendikep po těžkém boji s rakovinou.

Psala jsem dál … o vyprávění s paní novinářkou a mém prozření, kdy jsem si vybavila slova z Malého prince“ kdy správně vidíme jenom srdcem…“ Protože vývod bokem vážně není na první pohled, až tak vidět.

Psala jsem dál … Bez patosu, bez bázně, s otevřeným srdcem a může si někdo myslet, že tato slova na soc. sítě nepatří. A co na ně patří, když ne to, co se nás lidí týká a dotýká?

Je nutné, aby došlo systémových změn. Slovo systém je zaklínadlo této doby. Moje babička by řekla, že je to prostě obyčejná lidská zodpovědnost. Naučit se ji přijmout, nést ji a být člověkem, který dokáže za svá rozhodnutí usilovat a obhajovat je. Věřím, že pak se stane to, že takové články nebudou ani vznikat. A když, tak bez milionových čtenářů a tisícových sdílení. Neboť to je rezonance skutečnosti. To je lakmusový papírek pravdy. To je prostě život …
Život mnohdy vážně těžce žitý. Vždyť samotný hendikep je již přítěží na cestě životem… Jsem přesvědčena, mám zažito a odžito, že je nutné hendikepovaným pomáhat. Proto také dělám, co dělám.
Sama jsem se v situaci, kdy jsem nevěděla kudy kam se svým hendikepem, ocitla mnohokrát. A jestli se někdo domnívá, že stomie není hendikep, odpovídám, že jen mnohdy není na první pohled vidět. A jsem také přesvědčena, že lidem s tímto postižením náleží průkaz ZTP. Tak, jak jsem psala detailně v článku na začátku prázdnin, který jste lavinově četli a sdíleli... To je ta podaná ruka. To je ta pomoc.

Před pár dny mi psala paní Eva, že je stomička, že neví na koho se obrátit, když má již velmi málo stomických sáčků a paní doktorka má dovolenou. Neví, kdo by ji napsal poukazy na nové stomické sáčky. Taková situace je vážně patová. Pro nezasvěcené nepředstavitelná. Patovou situaci jsme naštěstí s paní Evou během pár hodin vyřešili. Psala mi slova díků. Odpovídala jsem, že není zač… A ona znovu a já znovu… Podaly jsme si pomocnou ruku … a den se tak stal lepším. Svět se v našich očích stal lepším…

Lidský život se mnohdy jeví ve vertikále času jako chvíle. Jsme tu na tomto světě, jako na procházce. Na chvíli. Zub času vezme sdílení i čísla … ale skutky, ty jsou věčné. Ty mají skutečně váhu.
Proto zkusme dělat svět lepší, podáním pomocné ruky…