Zpráva od milé paní

Včera jsem dostala zprávu:
„Přeji Vám v novém roce zdraví a stále tolik sil a energie, co máte pro pomoc druhým. Mějte stále tah na branku, kopete za obrovské hřiště. Právem Vám patří dík.“

Soukromě jsem pisatelce poděkovala, veřejně bych chtěla říci, že mi je ctí a potěšením.
Vám všem.
Snaha, veřejná sdělení i sdílení, projekt Sad nadějí, úsilí za nutné legislativní změny, to je to zmiňované kopání na velkém hřišti, které má cíl pomoci. I přes vydání nemalé síly a energie, konám tak ráda, protože vím, že to dává smysl. Dotkla jsem se smrti, prošla si náročnou onkologickou léčbou s amputací. Žiji. Naivně jsem si myslela, když jsem ustála tento nelítostný boj s náročnou, smrtelnou nemocí, že nejhorší mám za sebou.
Čekal mě boj další a nejeden. Boj s mocí „ouřednickou“. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že budu muset obhajovat tento těžký boj před nějakou komisí notabene s přívlastkem posudková a k tomu lékařská. A už vůbec, že bude toto úsilí bagatelizováno.
O tomto boji bylo dokonce psáno nejen v mé knize, ale i v knize od trojice autorů, kterých si nesmírně vážím… Nyní lze spatřit promo na tuto knihu třeba i na projíždějících tramvajích v ulicích měst po ČR. Kam všude bude muset být ještě napsán apel? Na kolik nároží? A kde všude bude muset zaznít hlas, aby se v tomto rádoby „systému“ něco změnilo? V „systému sociální pomoci“?

PF 2020

Vážení přátelé, virtuální, reální,

dovolte mi , abych vám jménem svým i jménem pacientské organizace Jelimán, z.s. popřála do nového roku 2020 jen to nejlepší.
Pod slovo nejlepší řadím bezesporu zdraví. Bez něho není v podstatě vůbec nic.
Přeji štěstí, ať vám je nakloněno na cestě osudu, jak to jen jde. I ono je pro naši spokojenost nad míru důležité.
Láska. Pět písmen, za kterými se skrývá celý svět. Celé naše štěstí.
Přeji vám, aby víra, kterou nosíme ve svých já, nezmizela. Ať se týká čehokoliv, v cokoliv a v jakékoliv míře či podobě. I ona má své místo na cestě spokojeného života.
Přeji vám, aby sny, které nosíme v sobě se staly skutečností.
Přeji vám, aby rok 2020 byl rokem, za kterým řekneme, byl to dobrý rok.

1.výročí

Jmenuji se Jelimán a je mi rok.

Narodil jsem se na Štědrý den roku 2018 pro naději druhým.

Na svět jsem přišel díky ženě /Věra Fina/,  která prošla závažným onkologickým onemocněním.

Proto tolik pochopení a porozumění pro tyto nemocné lidé.

Nejprve jsem se rozhlédl po světě a pochopil jsem, proč jsem tu mezi vámi. Pro pomoc, pochopení, dobré slovo. Pro změnu. Pro podání pomocné ruky.   Věra Fina mě za ní vede a představuje mne vám všem. Zdravým i nemocným. Napříč celou naší zemí.

Když stála na pódiu v Třebíči, na předávání Cen Mosty konané Národní radou pro zdravotně postižené, v kategorii hendikepovaných pomoci hendikepovaným, kam byla nominována za její úsilí v legislativních změnách lékařské posudkové služby pro onkologické pacienty a pacienty v remisi,  poprvé mě veřejnosti představila. Všichni mi tleskali, ale to jsem byl ještě hodně malý. Byli mi 4 měsíce.

Měsíc poté, získala Věra Fina Pamětní medaili hejtmana významným osobnostem, kde rovněž zaznělo mé jméno.

Brzy jsem s ní otevřel první vernisáž výstavy s názvem „každý den je dar“ na podporu projektu „Sad nadějí“. Motivační projekt pro onkologické pacienty a pacienty v remisi. Výstav pod mým jménem bylo mnoho. V Čechách i na Moravě, v Praze, v krásných palácích, i ve vestibulech a do mnohých míst teprve zavítám. Asi jsem světoběžník, protože jsem potkal už tolik lidí, úsměvů, jisker v očích … A jak pomalu rostu, roste i naděje.

Věra Fina mě představila v Českém rozhlase i v novinách. Psalo se o mně také na Novinkách.  Byl jsem i na prknech, co znamenají svět na podiu Divadla pod Palmovkou, kde zaznělo mé jméno. Často jsem na sociálních sítích, pod vlajkou facebooku a bloggeru,  ale nejraději jsem s lidmi a pro lidi. Mým posláním je pomoc.  Proto mé jméno vyslovila i na půdě Senátu Parlamentu České republiky, kde jsem byl představen politikům, senátorům, když představila svůj návrh STOMA CARD.

„Zkusme dělat svět lepší, podáním pomocné ruky“. To je mé rodné číslo, které se mnou jde životem pro druhé…

Z obrazů Věry Finy byl  vytvořen Kouzelný kalendář / Magic Calendar, na podporu projektu Sad nadějí.  Je dvojjazyčný, aby mi rozuměli lidé i za hranicemi České republiky. Možná proto mám křídla… Své místo našel ve státech, v rukou Keanu Reeves.  V Německu na nejedné onkologické klinice, v Itálii a vydal se na cestu do Holandska. Byl jsem darován do tolika rukou. Dolétl jsem i do „andělských“ pana režiséra Jiřího Stracha.

A byl jsem představován i darován tolika nemocným lidem. Všem jsem dal naději…na jejich strom v Sadu. Jsem kouzlo, co přináší to nejdůležitější - víru v lepší dny. Víru v uzdravení.

Je mi rok. Učím se chodit, dělám první kroky. Možná jsou váhavé a nejisté. Ale jdu s odhodláním.

Možná se zdá, že skrze všechny ty obrazy, kalendáře, knihy, fotografie, setkávání, besedy a slova jsem mezi všemi velikány nicotný. Věřte mi, že nikdo z nás nicotným není. Všichni jsme velcí tak, jak jsou velké naše cíle a naděje… 

Přišel jsem na svět před rokem, abych ji druhým dal. Vede mě za ruku Věra Fina a s ní, vy všichni. S touto podporou věřím v lepší dny nás všech.

Děkuji

Jelimán, z.s.

Andělské pozdravení a pomoc

Dne 20.prosince 2019 se uskutečnilo Andělské setkání v Neratově za účasti režiséra Anděla Páně, Jiřího Stracha, Drahoše Chudoby, paní starostky obce Přepychy Zdeňky Seidelové a zakladatelky pacientské organizace Jelimán, Věry Finy. 

"Zkusme dělat svět lepší, podáním pomocné ruky" a to nejen o Vánocích.

Proto je ZDE můj návrh na STOMA CARD předložený na výboru pro zdravotnictví a  soc. politiku v Senátu v prosinci 2019.

Report z představení kalendáře

V jakém duchu proběhl adventní koncert Pavla Šporcla a požehnání Kouzelnému / Magic kalendáři? Nu, přeci v kouzelném. Více ZDE

Představení Kouzelného kalendáře

Dne 6.prosince 2019 se uskutečnil adventní koncert Pavla Šporcla v kostele sv. Prokopa v Přepychách.
V závěru tohoto krásného koncertu bylo požehnáno charitativnímu Kouzelnému kalendáři / Magic Calendar, který je na podporu projektu Sad nadějí pro onkologické pacienty a pacienty v remisi, jehož jsem autorkou.
Vyslovila jsem zde jedno z nejdůležitějších slov.

Slíbila jsem vám ...

Slíbila jsem vám …

Dnešní den je Mezinárodním dnem zdravotně handicapovaných. Domnívám se, že přináším snad malý dárek v podobě velké naděje stomikům. Lidem s handicapem, kteří mají tzv. vývod bokem. Po nelítostném boji s rakovinou, patřím mezi ně. A jak už delší čas víte, usiluji o mnohé změny pro ulehčení jejich životů. Jak jsem slíbila v článku „ na počátku byl enter“, tak také plním.

Již delší čas tvořím návrh pro uzákonění STOMA CARD. Usilovně se zajímám o legislativu v této otázce v Evropě i ve světě.  Mnohé konzultuji s odborníky, onkochirurgy, politiky v oboru zdravotnictví. Tímto děkuji panu doktorovi a poslanci Vítu Kaňkovskému. Budu jmenovat i další, neboť tam, kde se najde vůle pomoci, čas k naslouchání, tam je třeba poděkovat.

Dnes jsem představila svůj návrh STOMA CARD  v Senátu na výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Hovořila jsem i o VÁS. O vaší podpoře, o vašich sdíleních, které jsou v počtu  tisíců. Hovořila jsem o vaší empatii, pochopení, o nutnosti a změnách. Bylo mi se zájmem nasloucháno. Byly mi položeny otázky a velice konstruktivně jsme hledali řešení. Tímto děkuji i panu předsedovi výboru pro zdravotnictví a soc. politiku v Senátu panu doktorovi Lumíru Kantorovi, rovněž panu doktorovi, senátorovi Marku Hilšerovi a všem ostatním, jež rozumí nutnosti vytvoření STOMA CARD.

STOMA CARD je cesta, která pomůže stomikům v této zemi. Když jsem letecky cestovala, stala se mi „kolize“ se stomickým sáčkem v odbavovacím prostoru. Zpět nemůžete, před vámi fronta cestujících. Zavazadla mimo váš dosah. Co teď? V kapse mikiny jsem měla náhradní stomický sáček. Instinktivně jsem jej zvedla nad hlavu. Pracovník odbavovací zóny okamžitě pochopil nutnost a naléhavost. Vyzval mě, abych k němu přednostně přistoupila. V ten moment jsem si uvědomila, jak je STOMA CARD nutná a pokud možno, aby byla ve tvaru stomického sáčku. Ve stejné barvě jako průkazu ZTP, v barvě modré. Tak, aby stomici, když potřebují okamžitě a nouzově zastavit vozidlem svým či jako spolucestující, měli tu možnost. Také možnost využít okamžitě toalety.

Stejná situace, jaká se stala mě při odbavování, se stala ve státech 14 leté dívence, stomičce Ally Bain v obchodě. Žádala okamžitou pomoc, přednostní použití toalety. Bohužel se jí dostalo zamítavé odpovědi.  Její rodiče se odvolali do vysoké politiky s žádostí uzákonění STOMA CARD. Stejně, jako já dnes. Byli vyslyšeni a zákon byl přijat. Postupně jej přijalo i dalších 15 zemí za oceánem.

Tato stomická karta funguje i v jiných státech, např. v Anglii, kde jsem požádala, aby mi byla vydána. Jsem stomička, žijící v České republice s anglickou stoma kartou, která mi dává obrovský pocit jistoty a klidu, pakliže bych cestovala v jejich zemi. To samé bych ráda prosadila pro takto hendikepované  občany v České republice. Proč jeden a tentýž stomik v jedné a též Evropě může cestovat v jednom státu se strachem a obavami, v jiném bez obav a strachu?  

Motto pacientské organizace, kterou jsem založila ku pomoci onkologickým a pacientům a pacientům v remisi zní:

„Zkusme dělat svět lepší podáním pomocné ruky“

Je to na nás a v nás. Za vaše podání pomocné ruky, v podobě sdílení, ze srdce děkuji.

Křest kalendáře "každý den je dar"

Na počátku byl ENTER

ENTER

Byl začátek prázdnin, horký letní den a já jsem jela v bílých šatech na kontrolní odběr krve k obvodní lékařce. Stala se mi stomická kalamita /stomie = vývod bokem/, o které jsem ještě ten den napsala na sociální sítě. Psala jsem, jak mi samotné srdce diktovalo. Psala jsem žitou realitu o hendikepu, který není vidět. O hendikepu, který je i přes svoji „neviditelnost“ velmi náročný. Zvláště, když dojde k situaci kolize a potřebujete pomoci, k čemuž slouží karta ZTP, pro rychlé a snadné zaparkování.
Když jsem udělala za posledním slovem tečku, chvíli jsem přemýšlela zda-li mám stisknout ENTER nebo delete. V hlavě mi šla otázka
„A koho vlastně tento příběh bude zajímat? Kolize se stomickým sáčkem?“
S hendikepem, který není vidět. Když kolize nastane, tak však velmi. Stopa zůstává i v pocitech dané osoby… v duši samotné…

Každý den je dar

O křtu knihy

Minule jsem psala o nové knize, kde lze číst deset příběhů holek. Jeden z nich je ten můj. Najdete mne zde pod celým mým jménem a příjmením. Najdete zde i názor odborníků, psychiatrů. Hovořím otevřeně a upřímně o boji, který prožívám já a nejeden onkologický pacient v remisi. Hovořím také o neskutečných posudkových kontrolách, které jsem prošla, ač jsem po amputaci rekta / založení trvalé kolostomie/ , která je stavem nevratným a neměnným. Stavem, kdy by každý člověk, který přijme právo soudit, měl vnímat, že toto onemocnění není chřipka a že ztráta jakékoliv části těla, je vždy ztrátou náročnou a složitou. Jsem velmi ráda, že i odborníci na slovo vzatí, kteří v této knize vystupují, vnímají tato má slova, pocity a myšlenky stejně.

Když jsme přijeli minulý týden na křest knihy, stalo se to, co by právě měl člověk soudící či posuzující vidět na vlastní oči v praxi. Před jakýmkoliv vystoupením na veřejnosti se snažím dodržovat jistý řád. Snažím se ten den skoro nejíst, vyhýbám se stravě, která by mohla způsobit problém. Tak se stalo i minulý týden, přesto se stalo obávané. Při cestě do Luxoru jsem se na chodníku zastavila a cítila jsem, že je zle. Okamžitě jsem zabočila do nejbližší restaurace vyhledat toaletu. Těžko vysvětlíte v luxusní restauraci na Václaváku, kde i čaj mícháte pozlacenou lžičkou, že jdete jen překontrolovat plný stomický sáček na jejich toaletu s pozlacenými klikami. Jenže nic jiného vám v tu chvíli nezbývá. Můj muž sedl ke stolu a objednal dva nejdražší čaje v životě. Já na toaletě dala kalamitu do pořádku. Jenže než jsme vypili výborný čaj, situace se opakovala ještě tři krát. V ten moment člověku padá sebevědomí i slza zoufalství. Naštěstí jsem měla v kabelce lék na zastavení potíží. Nezmiňuji takové podrobnosti, že stomik má i jisté limity na den této pomůcky, sáčku. Dva na den. Kdysi jsem říkala panu primáři na onkologii, že je to stejné, jako bych vám odmotala půl metru toaleťáku a řekla to je Váš příděl. Usmál se a pak řekl, ano to je pravda.

Vyrazili jsme tedy na samotný křest knihy „Holky to někdy nemaj lehký“. Prášek ještě nenabyl účinku a tak jsem si s autory i kmotry knihy podala ruku s omluvou, že dnes si sednu dozadu, neboť mám tak trochu kalamitní den. Druhou rukou pod svetrem jsem si držela pro jistotu stomický sáček. Ani jsem svoji omluvu nedořekla a letěla jsem směrem k toaletám. Celý křest jsem prožila vzadu, s pocitem, že i přes kalamitní situace je život fajn. Fajn, když potkává úžasné lidi, kteří vnímají a chápou. Lidé, kteří pomáhají a jsou empatičtí. Sama se snažím takovým člověkem být k druhým…
A tak jsem si v té chvíli vybavila slova posudkového lékaře, který mi položil otázku, co vlastně dělám? Odpověděla jsem, že píši knihy, které pomáhají. Fotím kalendáře s mottem „Každý den je dar“… Dostalo se mi odpovědi, že bych měla však dělat něco pořádného.

Tak jsem si jeho slova vzala k srdci. Tvořím Sad nadějí pro onkologické pacienty a v Sadu nadějí chci otevřít Sadové lázně pro ty, kteří prošli peklem jménem rakovina. Podávám pomocnou ruku i malým onkologickým pacientům, dětem.

Pilulka na kalamitu naštěstí zabrala, kniha byla pokřtěna, život jde dál …
Život dál píše příběhy a já z celého srdce přeji všem lidem, kteří prožili pád na dno, aby nalezli v životě co nejvíce podaných pomocných rukou …

Věra Fina, Jelimán, z.s.

Report z Paláce knih Luxor

Dne 30.10.2019 v Paláci knihy Luxor na Václaváku, proběhl křest knihy "Holky to někdy nemaj lehký".
Děkuji autorům Kláře Mandausové, Radkinu Honzákovi a Aleně Večeřové, že mezi deseti příběhy holek, je navždy zvěčněn v této knize, i ten můj.
Knize přeji to, co se od knihy očekává, aby oslovila co nejvíce čtenářů. Přeji všem protagonistkám knihy pevné zdraví, štěstí, lásku a radost ze života. Trojlístku autorům dobrý pocit, z dobré práce a samozřejmě, aby múza byla stále na blízku.
Vám všem ze srdce přeji krásné počtení a aby vaše životní příběhy byly jako malované.

Křest knihy ...

Nejednou jsem zde v tomto prostoru psala o mém boji v onkologické nemoci. Dále o boji, který následoval... O neskutečných lékařských posudkových kontrol. Tím, že jsem vyřkla své názory nahlas a veřejně, ke mně přišla rezonance od vás. Od lidí, společnosti. Psali jste mi komentáře, příběhy. Pochopila jsem, že v této oblasti je potřeba nutných změn! Napsala jsem článek "králi Jelimáne, já čepici nesmekám a nemačkám..." Dále jsem sepsala petici, která se naplnila rychlostí světla.  A tak začal můj další boj za nutné změny při posuzování LPK.  Má slova se dostala do médií, na soc. výbor Poslanecké Sněmovny, k lidem, jež mají  možnost mé změny vyslechnout a podpořit. Byla to startovní čára mých  snah, úsilí a pomoci, v které nadále pokračuji.

Další střípek do obrazu, který se z těchto kroků skládá, je kniha „Holky to někdy nemaj lehký“. Jsem nesmírně poctěna, že můj příběh se s pokorou sobě vlastní, mezi tyto příběhy a do těchto stránek  zařadil.  Bez příkras a patosu se zde hovoří o těchto bojích. O nutných změnách.

Tato kniha bude mít svůj křest 30.10. v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí v Praze od 18.30 hodin.

Má maličkost zde bude též.

Těším se na vás.

Věra Fina

Vernisáž Hradec Králové

Vím, věřím ...

Vím, věřím …

Projekt „Sad nadějí“ mě zaměstnává po celý rok a já jim doslova žiji. Zní to jako fráze.
Tak pojďme blíž, za oponu …

15. října

Je krásné slunné ráno… první mrazíky malují na okna aut i do všech koutů přírody… Jsou dny a rána, která v člověku zůstanou navždy. Ne kvůli námraze nebo slunečním paprskům…

Vnímala jsem to ticho, které bylo předzvěstí důležité zprávy. Ticho před bouří… V ten prosluněný okamžik jsem ještě netušila, jak velkou bouří.

V rukou jsem držela kartičku zdravotní pojišťovny, čekala jsem v čekárně na vyšetření kolonoskopie.

Nemyslela jsem na nic a na všechno…  

Vypínám symbolicky mobil… odstřihávám se od sítě, od všech kontaktů. V daný okamžik je tu jen pravda a já.  Psal se 15. říjen a ten den byl úplně jiný …

Nález na vyšetření zněl krutě a nemilosrdně.  Všechno se rázem změnilo. Ještě dnes, když zavřu oči,  vnímám to zvláštní ticho před bouří…

Má loďka života jela úzkými peřejemi, sotva jsem popadala dechu. Chvílemi mě vlny bouře jménem rakovina pohltily pod hladinu. Láska k životu, k rodině, k přátelům a k tomuto světu mi dávala sílu vyplavat a nadechnout se… Ty ohromné vlny bouře mne vyhodily na břeh. Prosila jsem, slibovala, toužila a šeptala slova o záchranu... samotného Boha. A prosila bych zas a zase … V takové chvíli, se tonoucí stébla chytá.  A když jsem myslela, že už nemám sil, byla mi dána ze samého nebe… Celé vědro síly, víry a naděje bylo na mne vylito. A já věděla, že druhou šanci na život chytnu a nepustím…S pokorou, láskou, radostí a vděčností … Proto mé motto „každý den je dar“.  Proto můj slib. Proto konám to, co konám.

Nemoc tolik odnesla a tolik přinesla …

Píši, fotím, maluji …Zachycuji, jak jen umím, že „každý den je dar“.  Snažím se pomáhat druhým… Tvořím Sad nadějí pro druhé … Usiluji za jisté změny, které vnímám, jako nutné. Někdy se člověk probudí do slunného rána, které je úplně jiné, než ostatní. A nikdo z nás nevíme, zda takové ráno … třeba zítra … třeba právě já?  Změní celý život… úplně celý …  

Za případné sdílení ze srdce děkuji

Věra Fina, Jelimán, z.s.

Konference APO Letní škola

Nedávno jsem vám velmi ráda sdělila, že Jelimán, z.s. se stal pacientkou organizací.

Přijala jsem pozvání na konferenci APO  Letní škola, která se konala včera v Senátu PČR.

Když jsem poslouchala nejednoho účastníka této konference, vybavila jsem si slova, která mi často lidé píší, že jsem „bojovnice“.  Mé oči si prohlížely překrásný strop, kde je vyobrazen Valdštejn coby Mars, bojovník. Nad jeho hlavou je hvězda. Věřím, že hvězda je symbolem vítězství.

Věřím na mnohé symboliky. Věřím také, že mé úsilí, které vynakládám pro onkologické pacienty a pacienty v remisi, bude mít vítězné cíle. Je tak důležité věřit a také vytrvat v nejednom boji.

charitativní kalendář

Byli jste to VY - DĚKUJI ...

Když jsem začátkem tohoto roku namalovala obraz lišky,
a vložila ho na sociální sítě,
byli jste to VY, kdo jste mi napsali,
abych malovala dál a vytvořila z obrazů výstavu.
Děkuji ...

A psala jsem dál ...

Na začátku prázdnin jsem napsala článek na soc. sítě s názvem
„Některé věci mi prostě dávají smysl, nad jinými rozum žasne.“
Vzpomínám si, jak jsem přemýšlela, zda o té situaci, o nelehké chvíli jedné ženy –stomičky /stomie – vývod bokem/, mám vůbec psát. Koho to vůbec bude zajímat? Postižení, které není na první pohled ani vidět. Ale pak jsem klikla na tlačítko Enter. Svá slova žitá a psaná životem jsem poslala do světa…

Stal se zázrak. Ten článek, četlo skoro milion lidí. Sdílelo přes 7500 lidí a komentářů se nasčítalo přes 700. Vím, čísla… ale za těmi čísly jste VY. LIDÉ. A každý z vás má svůj příběh nebo zkušenost. Nebo prostě a neobyčejně umíte díky Bohu vnímat. Chápat, cítit …
A nikdo z nás neví, co bude třeba zítra…
Tolik reakcí a zpráv jsem dostala. Tolik příběhů přečetla a nad některými mi i slza skanula. Snažila jsem se na všechny slova odepsat. Na všechny otevřená srdce reagovat. Toto je život … Bod, kdy se reálno spojí s virtuálnem. Moment pravdy a opravdovosti.

A psala jsem dál … Příběhy životem psané… O cestě vlakem, kdy průvodčí nevěřila, že mám takto závažný hendikep bez průkazu ZTP. Hendikep po těžkém boji s rakovinou.

Psala jsem dál … o vyprávění s paní novinářkou a mém prozření, kdy jsem si vybavila slova z Malého prince“ kdy správně vidíme jenom srdcem…“ Protože vývod bokem vážně není na první pohled, až tak vidět.

Psala jsem dál … Bez patosu, bez bázně, s otevřeným srdcem a může si někdo myslet, že tato slova na soc. sítě nepatří. A co na ně patří, když ne to, co se nás lidí týká a dotýká?

Je nutné, aby došlo systémových změn. Slovo systém je zaklínadlo této doby. Moje babička by řekla, že je to prostě obyčejná lidská zodpovědnost. Naučit se ji přijmout, nést ji a být člověkem, který dokáže za svá rozhodnutí usilovat a obhajovat je. Věřím, že pak se stane to, že takové články nebudou ani vznikat. A když, tak bez milionových čtenářů a tisícových sdílení. Neboť to je rezonance skutečnosti. To je lakmusový papírek pravdy. To je prostě život …
Život mnohdy vážně těžce žitý. Vždyť samotný hendikep je již přítěží na cestě životem… Jsem přesvědčena, mám zažito a odžito, že je nutné hendikepovaným pomáhat. Proto také dělám, co dělám.
Sama jsem se v situaci, kdy jsem nevěděla kudy kam se svým hendikepem, ocitla mnohokrát. A jestli se někdo domnívá, že stomie není hendikep, odpovídám, že jen mnohdy není na první pohled vidět. A jsem také přesvědčena, že lidem s tímto postižením náleží průkaz ZTP. Tak, jak jsem psala detailně v článku na začátku prázdnin, který jste lavinově četli a sdíleli... To je ta podaná ruka. To je ta pomoc.

Před pár dny mi psala paní Eva, že je stomička, že neví na koho se obrátit, když má již velmi málo stomických sáčků a paní doktorka má dovolenou. Neví, kdo by ji napsal poukazy na nové stomické sáčky. Taková situace je vážně patová. Pro nezasvěcené nepředstavitelná. Patovou situaci jsme naštěstí s paní Evou během pár hodin vyřešili. Psala mi slova díků. Odpovídala jsem, že není zač… A ona znovu a já znovu… Podaly jsme si pomocnou ruku … a den se tak stal lepším. Svět se v našich očích stal lepším…

Lidský život se mnohdy jeví ve vertikále času jako chvíle. Jsme tu na tomto světě, jako na procházce. Na chvíli. Zub času vezme sdílení i čísla … ale skutky, ty jsou věčné. Ty mají skutečně váhu.
Proto zkusme dělat svět lepší, podáním pomocné ruky…

Pacientská organizace

Motto občanské organizace Jelimán, z.s. zní:
"Zkusme dělat svět lepší,
podáním pomocné ruky."
O tyto kroky se snažíme již téměř 9 měsíců.