Pár slov, jedna kniha o štěstí a obrovské poděkování

Pár slov, jedna kniha o štěstí a obrovské poděkování …

 Tak bych nazvala dnešních pár slov, kterými vám chci říci hodně moc.

Celý minulý rok jsem zasvětila projektu „Sad nadějí“, pro onkologické pacienty a pacienty v remisi. Také jsem učinila mnohé kroky ke změně legislativy pro onkologické pacienty.

Nemalé úsilí za nutné změny pro stomiky v záležitosti STOMA CARD.

Uspořádala jsem mnoho vernisáží výstav mých obrazů s názvem „každý den je dar“,, abych osobně představila motivační projekt „Sad nadějí“. Po nocích psala knihu plnou štěstí a pozitivních pocitů s názvem „Recept na štěstí?“

Na straně „Věnování“ stojí:

„Tato kniha, plná štěstí a vzpomínek,

je věnována onkologickým pacientům

pro rehabilitaci ducha i duše.

Všem, kdo touží po hezké chvíli.

Všem, kdo ji potřebují.

V každé kapitole naleznete maličkosti,

které patří do receptu na štěstí.

Tam, kde se štěstí nachází,

radost neschází a zdraví se navrací.“

Kniha přišla na svět v době, kdy je zapotřebí nám všem ono zmiňované štěstí. Mohla bych zde psát o tom, co vše se změnilo a posunulo… Myslím, že to víme všichni a nikomu to nečiní radost. Chci sdělit něco jiného. Vždy jsem zastávala názor jít pozitivní cestou  naděje. Tento směr, za pomocí úžasných lékařů a blízkých, mě samotnou vyvedl z rakoviny.

Proto se domnívám, že ta správná cesta a směr ve všech náročných dnech a časech, je naděje. Radost z maličkostí. Těšit se a být rád. Každá cesta do lesa, do ticha, do přírody mě nabíjí krásou a radostí.

A těším se ….

Fotím tu nádheru a přenáším ji fotkami dál… Moře z nich najdete právě ve zmiňované knize o štěstí.

Je důležité najít cíl, nemusí být obrovský…ale takový, co dává radost, těšení. A třeba právě úplně nejmenší. Jo, přesně tak. Těším se na další vernisáž „každý den je dar“. Těším se na vás. Na vaše stisknutí rukou, objetí a přípitek. Bude nám všem na zdraví a pro štěstí … Těším se na tento obyčejně neobyčejný den. V těchto dnech jsou důležitá víc jak kdy jindy, pozitivní slova a sny.

Sny, které se stanou skutečností. Co bychom bez této silné energie byli? Bez naděje v lepší dny…

Dovolte mi vyslovit jedno obrovské poděkování. 

Z celého srdce chci právě zde poděkovat onkologické pacientce v remisi, která před časem díky této síle jménem naděje ušla ohromný kus cesty. Skrze tuto cestu poznání, že naděje je víc než důležitá, se rozhodla štědře podpořit motivační projekt  „Sad nadějí“. Smekám pomyslný klobouk, až k zemi. Děkuji paní  Nadě Mullerové.

Přeji této silné ženě zdraví, neboť bez něho je život těžký. Přeji štěstí, neboť i to je důležité na našich životních cestách. Mé přání vysílám k vám všem:

„Přeji náruč krásných snů, za kterými díky naději půjdeme…“

Dobro

Věřím, že někomu TENTO odkaz pomůže. Přeji všem dobro a dobré dny.

Kniha věnována onkologickým pacientům

Když jsem před rokem začala psát knihu o štěstí,  neměla jsem tušení, že spatří světlo světa v době, 
která bude víc než náročná. Ba co víc, když jsme vymýšleli název knihy, ani ve snu by mne nenapadlo, že bude tak moc důležitý pro tuto dobu.
Recept na štěstí?
Spatřil světlo světa.
Nabízím ho všem, pro pozitivní pocity,  dobrou náladu a mnohým pro návod na dobrý recept jídla,
která vařila má babička.  Díky těmto receptům jsem si vybavila „tisíc“ vzpomínek na dávné dětství,
které jsem vložila do této knihy.
Ano, je svatou pravdou,  že všechno k nám přichází v pravý čas a chvíli. Ještě před pár měsíci mi bylo  líto, že jsem knihu Recept na štěstí? nestihla vydat do Vánoc, jak si mnozí, včetně mě, přáli. Tak, aby kniha potěšila druhé právě pod stromečkem… 

Kniha je na světě nyní.   
Otvírá jaro a možná i mnohá srdce a oči.

Kniha, která je návodem na hezkou chvíli, na pocit štěstí…
Mezi recepty se ukrývá i zamyšlení a úvahy nad lidským štěstím. 
Najdete zde Recept na štěstí?
Kniha je věnována onkologickým pacientům pro potěchu duše, neboť tam, kde se štěstí nachází, radost neschází a zdraví se navrací.

Tím kniha dostává nový rozměr a vede k hlubšímu zamyšlení nad smyslem a posláním lidského života i mezilidských vztahů.

Kniha je medikamentem a elixírem všem pro potěchu, pro radost, vzpomínky a inspiraci.

Věra Fina

Pomozte zabránit šíření COVID-19

Další důležité informace naleznete ZDE

hashtag #jazustavamdoma

Často ve svých knihách zmiňuji  slova mé babičky. Dovolte mi i nyní.

„Všechno na světě má řešení…I když to vypadá na houby… když je vůle, všechno se odvíjí správným směrem.“

Já dodávám, že hlavně v klidu a s rozvahou.

Vybavuji si živě naši „karanténu“, která u nás byla před mou onkologickou operací. Když jde člověku v životě o hodně, vážně o hodně, je dobré přijmout nutná opatření, která vyžaduje situace.

S notnou dávkou osobní disciplíny jsme to zvládli a já věřím, že i takovou situaci, jaká je nyní, lze zodpovědným přístupem zvládnout.

Máme doma domoškoláka již druhým školním rokem.  Jde to a dokonce výborně.

Technika, na které děti mnohdy visí, může se nyní ukázat jako dobrý sluha.

Mj. ještě zbude dostatečný prostor pro koníček nebo pěknou knížku. Spolupráce, /nyní skrze techniku/, s pedagogy je důležitou součástí přípravy. Věřím, že opět s klidným a rozumným přístupem to lze dobře zvládnout. /hovořím z vlastní zkušenosti/ Vím, že je to vše nové, neznámé. Beze strachu a obav to je jednodušší a snazší.

Opakovala bych důležitá kritéria o hygieně. Nezapomínejme i na hygienu duše. Chcete-li psychiky.

Důležitý je onen zmiňovaný pozitivní přístup, klid a třeba věta, kterou mi kladla na srdce má babička že, všechno na světě má řešení.

Často jsem na svých besedách sdělovala, pojem „zastavení“. To, že lidé pořád někam pospíchají.  Nemají mnohdy čas na své blízké, přátelé ani na sebe. Věta „nestíhám…“ se stala tak častou, že nám přišla úplně normální. Nyní je tu „zastavení“. Zkusme jej brát s poklidem, pokorou, s disciplínou, zodpovědností.

Jinými slovy:  hashtag #jazustavamdoma 

Někdy je život podobný houpačce

Jednou jsme nahoře, jindy dole… Když míříme směrem dolů, musíme předvídat mnohdy i pád… Co je však mnohem důležitější, při cestě dolů nabírat a směřovat všechnu sílu, kterou můžeme vydat pro směr nahoru. Vzpomínáte si, když jsme byli ještě malé děti a na houpačce jsme se drželi provazů a vší silou se opírali do toho, abychom létali vzduchem? Při správně vydané energii, to pak houpalo doslova samo…

Díky všem sdílením

Před pár dny jsem vložila na facebook stránky Jelimán článek o nutnosti roušek pro dětské onkologické pacienty.

Poděkování p. rektorovi UK prof. Tomáši Zimovi

A když si myslíte, že máte práce až nad hlavu, vždycky vám přijde osud říct, že se mýlíte...

Foto:Zdroj Univerzita Karlova

Program eurokomisařky pro zdraví Stelly Kyriakidesové

Všechno k nám přichází tak nějak v pravou chvíli.

V těchto dnech dokončuji knihu velmi pozitivní, knihu o štěstí…. Práce vážně až nad hlavu ...

V ten čas přilétl ke mě po síti tento článek  ZDE

Jak říkám, vše k nám přichází v pravou chvíli a čas… 

Na mém pracovním stole, kde jsem  zavalena „tuny“ lejster rukopisu a fotografií, jsem okamžitě všeho nechala, odsunula rozdělanou práci a jala se paní eurokomisařce pro zdraví Stelle Kyriakidesové napsat. Stala jsem se resp. Jelimán, z.s.  tak součástí jejího programu usilující o pozitivní změny pro onkologické pacienty z celé Evropy. Také jsem jí napsala informace o mých počinech a úsilí,  které pro onkologické pacienty a onkologické pacienty v remisi konám. Informace, které je nutné řešit. Tato žena rovněž prošla nelehkou onkologickou cestou a tak věřím, že právě ona bude klíčem k pozitivním změnám… Ke skutečným a hmatatelným změnám.
Záhy jsem se dočetla, že 13.2.2020 se tato žena setkala s panem ministrem zdravotnictví ČR, kterého jsem rovněž o svých krocích, nutných změnách a mých návrzích pro hendikepované spoluobčany osobně informovala koncem ledna tohoto roku.
 Všechno k nám přichází tak nějak v pravou chvíli …
 Když jsem se opět vrátila k rozdělané práci, k rukopisu knihy o štěstí, rozhodla jsem se, komu ji věnuji. Rozhodla jsem se ji zasvětit a věnovat právě onkologickým pacientům, neboť jak píši na straně Věnování …
 „tam, kde se štěstí nachází, radost neschází a zdraví se navrací… „
Všechno k nám přichází tak nějak v pravou chvíli.
Buďte všichni zdrávi!

World Cancer Day

4.únor : Světový den boje proti rakovině / (World Cancer Day)

Někdy se člověk zamýšlí tak nějak víc

Předně bych vám chtěla poděkovat za všechny palce, které jste mi drželi a myšlenky, které jste mi věnovali. Této energie je mi velmi třeba pro konstruktivní jednání, která konám pro onkologické pacienty a pacienty v remisi s vaší pomocí. 

Včera, vlastně dnes v noci, jsem nemoha dlouho usnout. Zamýšlela jsem se tak nějak víc…

Tak nějak hlouběji a dál. Jak do minulosti, tak i do budoucnosti. O všech cestách i necestách.

Často jsme jako děti slýchávaly „nediskutuj, tak to prostě je… “ nebo “hlavou zeď neprorazíš…“

Je to vše jen o úhlu pohledu. Možná se někomu jeví mé počiny a kroky jako naivní. Pro jiného jsou to kroky odvážné. A pro dalšího  to je třeba oné bourání zdi hlavou. Jsou to jen vzorce a definice, které nám byly předkládány pro pohodlí druhých, kdysi dávno v dětství…  Proto, abychom nemuseli být vystavovány jiné námaze a řešení, nebo dalším otázkám či problémům. 

Je dobré do všech těch zásad, vzorců, definic a pouček, nechat promluvit srdce.

Není to pohádka, je to realita, která  funguje…

Mezi druhou a třetí hodinou ranní se zamýšlím tak trochu víc.

Přemýšlím o slibech, které jsem před pár lety poslala tam nahoru. V době, kdy jsem se nemohla na nemocničním lůžku JIP ani pohnout. V době, kdy jsem prosila snad nejvíc kdy v životě. Prosila jsem o život a dala také slib. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za nějaký čas budu tento slib naplňovat třeba právě setkáním se samotným ministrem zdravotnictví, nevěřila bych. A vidíte, stalo se tak. Osobně jsem mu předložila své návrhy pro lepší život hendikepovaných onkologických pacientů. Velice konstruktivní diskuzí jsem si vybavila právě větu, kterou začíná tento článek“ Hlavou zeď neprorazíš…. Nediskutuj, tak to je…“

Skutečně vše záleží na úhlu pohledu. Pro někoho to je „boj“, kdy člověk jde hlavou proti zdi… Z jiného úhlu pohledu to je rozebírání kamenů zdi vlastními rukami.

Ať je to, jak je to, je dobré usilovat o lepší dny, podáním pomocné ruky.  V mém případě, ať je to návrh nutných legislativních změn v rámci lékařské posudkové služby nebo otázky týkající se STOMA CARD pro stomiky. Ať je to otázka projektu „Sad nadějí“ pro všechny onkologické pacienty.  Vždy je to o komunikaci a hledání řešení. O tom nevzdávat se, v nemoci, v problémech, v životě … Nikdy. Usilovat vždy o to lepší a podat pomocnou ruku. Bez řečí, výmluv a ostychu.

Nikdy totiž nevíme, co nás čeká zítra anebo za pár let.

A někdy se člověk uprostřed noci zamýšlí tak nějak víc …

 Věra Fina, Jelimán, z.s.

Zpráva od milé paní

Včera jsem dostala zprávu:
„Přeji Vám v novém roce zdraví a stále tolik sil a energie, co máte pro pomoc druhým. Mějte stále tah na branku, kopete za obrovské hřiště. Právem Vám patří dík.“

Soukromě jsem pisatelce poděkovala, veřejně bych chtěla říci, že mi je ctí a potěšením.
Vám všem.
Snaha, veřejná sdělení i sdílení, projekt Sad nadějí, úsilí za nutné legislativní změny, to je to zmiňované kopání na velkém hřišti, které má cíl pomoci. I přes vydání nemalé síly a energie, konám tak ráda, protože vím, že to dává smysl. Dotkla jsem se smrti, prošla si náročnou onkologickou léčbou s amputací. Žiji. Naivně jsem si myslela, když jsem ustála tento nelítostný boj s náročnou, smrtelnou nemocí, že nejhorší mám za sebou.
Čekal mě boj další a nejeden. Boj s mocí „ouřednickou“. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že budu muset obhajovat tento těžký boj před nějakou komisí notabene s přívlastkem posudková a k tomu lékařská. A už vůbec, že bude toto úsilí bagatelizováno.
O tomto boji bylo dokonce psáno nejen v mé knize, ale i v knize od trojice autorů, kterých si nesmírně vážím… Nyní lze spatřit promo na tuto knihu třeba i na projíždějících tramvajích v ulicích měst po ČR. Kam všude bude muset být ještě napsán apel? Na kolik nároží? A kde všude bude muset zaznít hlas, aby se v tomto rádoby „systému“ něco změnilo? V „systému sociální pomoci“?

PF 2020

Vážení přátelé, virtuální, reální,

dovolte mi , abych vám jménem svým i jménem pacientské organizace Jelimán, z.s. popřála do nového roku 2020 jen to nejlepší.
Pod slovo nejlepší řadím bezesporu zdraví. Bez něho není v podstatě vůbec nic.
Přeji štěstí, ať vám je nakloněno na cestě osudu, jak to jen jde. I ono je pro naši spokojenost nad míru důležité.
Láska. Pět písmen, za kterými se skrývá celý svět. Celé naše štěstí.
Přeji vám, aby víra, kterou nosíme ve svých já, nezmizela. Ať se týká čehokoliv, v cokoliv a v jakékoliv míře či podobě. I ona má své místo na cestě spokojeného života.
Přeji vám, aby sny, které nosíme v sobě se staly skutečností.
Přeji vám, aby rok 2020 byl rokem, za kterým řekneme, byl to dobrý rok.

1.výročí

Jmenuji se Jelimán a je mi rok.

Narodil jsem se na Štědrý den roku 2018 pro naději druhým.

Na svět jsem přišel díky ženě /Věra Fina/,  která prošla závažným onkologickým onemocněním.

Proto tolik pochopení a porozumění pro tyto nemocné lidé.

Nejprve jsem se rozhlédl po světě a pochopil jsem, proč jsem tu mezi vámi. Pro pomoc, pochopení, dobré slovo. Pro změnu. Pro podání pomocné ruky.   Věra Fina mě za ní vede a představuje mne vám všem. Zdravým i nemocným. Napříč celou naší zemí.

Když stála na pódiu v Třebíči, na předávání Cen Mosty konané Národní radou pro zdravotně postižené, v kategorii hendikepovaných pomoci hendikepovaným, kam byla nominována za její úsilí v legislativních změnách lékařské posudkové služby pro onkologické pacienty a pacienty v remisi,  poprvé mě veřejnosti představila. Všichni mi tleskali, ale to jsem byl ještě hodně malý. Byli mi 4 měsíce.

Měsíc poté, získala Věra Fina Pamětní medaili hejtmana významným osobnostem, kde rovněž zaznělo mé jméno.

Brzy jsem s ní otevřel první vernisáž výstavy s názvem „každý den je dar“ na podporu projektu „Sad nadějí“. Motivační projekt pro onkologické pacienty a pacienty v remisi. Výstav pod mým jménem bylo mnoho. V Čechách i na Moravě, v Praze, v krásných palácích, i ve vestibulech a do mnohých míst teprve zavítám. Asi jsem světoběžník, protože jsem potkal už tolik lidí, úsměvů, jisker v očích … A jak pomalu rostu, roste i naděje.

Věra Fina mě představila v Českém rozhlase i v novinách. Psalo se o mně také na Novinkách.  Byl jsem i na prknech, co znamenají svět na podiu Divadla pod Palmovkou, kde zaznělo mé jméno. Často jsem na sociálních sítích, pod vlajkou facebooku a bloggeru,  ale nejraději jsem s lidmi a pro lidi. Mým posláním je pomoc.  Proto mé jméno vyslovila i na půdě Senátu Parlamentu České republiky, kde jsem byl představen politikům, senátorům, když představila svůj návrh STOMA CARD.

„Zkusme dělat svět lepší, podáním pomocné ruky“. To je mé rodné číslo, které se mnou jde životem pro druhé…

Z obrazů Věry Finy byl  vytvořen Kouzelný kalendář / Magic Calendar, na podporu projektu Sad nadějí.  Je dvojjazyčný, aby mi rozuměli lidé i za hranicemi České republiky. Možná proto mám křídla… Své místo našel ve státech, v rukou Keanu Reeves.  V Německu na nejedné onkologické klinice, v Itálii a vydal se na cestu do Holandska. Byl jsem darován do tolika rukou. Dolétl jsem i do „andělských“ pana režiséra Jiřího Stracha.

A byl jsem představován i darován tolika nemocným lidem. Všem jsem dal naději…na jejich strom v Sadu. Jsem kouzlo, co přináší to nejdůležitější - víru v lepší dny. Víru v uzdravení.

Je mi rok. Učím se chodit, dělám první kroky. Možná jsou váhavé a nejisté. Ale jdu s odhodláním.

Možná se zdá, že skrze všechny ty obrazy, kalendáře, knihy, fotografie, setkávání, besedy a slova jsem mezi všemi velikány nicotný. Věřte mi, že nikdo z nás nicotným není. Všichni jsme velcí tak, jak jsou velké naše cíle a naděje… 

Přišel jsem na svět před rokem, abych ji druhým dal. Vede mě za ruku Věra Fina a s ní, vy všichni. S touto podporou věřím v lepší dny nás všech.

Děkuji

Jelimán, z.s.

Andělské pozdravení a pomoc

Dne 20.prosince 2019 se uskutečnilo Andělské setkání v Neratově za účasti režiséra Anděla Páně, Jiřího Stracha, Drahoše Chudoby, paní starostky obce Přepychy Zdeňky Seidelové a zakladatelky pacientské organizace Jelimán, Věry Finy. 

"Zkusme dělat svět lepší, podáním pomocné ruky" a to nejen o Vánocích.

Proto je ZDE můj návrh na STOMA CARD předložený na výboru pro zdravotnictví a  soc. politiku v Senátu v prosinci 2019.

Report z představení kalendáře

V jakém duchu proběhl adventní koncert Pavla Šporcla a požehnání Kouzelnému / Magic kalendáři? Nu, přeci v kouzelném. Více ZDE

Představení Kouzelného kalendáře

Dne 6.prosince 2019 se uskutečnil adventní koncert Pavla Šporcla v kostele sv. Prokopa v Přepychách.
V závěru tohoto krásného koncertu bylo požehnáno charitativnímu Kouzelnému kalendáři / Magic Calendar, který je na podporu projektu Sad nadějí pro onkologické pacienty a pacienty v remisi, jehož jsem autorkou.
Vyslovila jsem zde jedno z nejdůležitějších slov.

Slíbila jsem vám ...

Slíbila jsem vám …

Dnešní den je Mezinárodním dnem zdravotně handicapovaných. Domnívám se, že přináším snad malý dárek v podobě velké naděje stomikům. Lidem s handicapem, kteří mají tzv. vývod bokem. Po nelítostném boji s rakovinou, patřím mezi ně. A jak už delší čas víte, usiluji o mnohé změny pro ulehčení jejich životů. Jak jsem slíbila v článku „ na počátku byl enter“, tak také plním.

Již delší čas tvořím návrh pro uzákonění STOMA CARD. Usilovně se zajímám o legislativu v této otázce v Evropě i ve světě.  Mnohé konzultuji s odborníky, onkochirurgy, politiky v oboru zdravotnictví. Tímto děkuji panu doktorovi a poslanci Vítu Kaňkovskému. Budu jmenovat i další, neboť tam, kde se najde vůle pomoci, čas k naslouchání, tam je třeba poděkovat.

Dnes jsem představila svůj návrh STOMA CARD  v Senátu na výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Hovořila jsem i o VÁS. O vaší podpoře, o vašich sdíleních, které jsou v počtu  tisíců. Hovořila jsem o vaší empatii, pochopení, o nutnosti a změnách. Bylo mi se zájmem nasloucháno. Byly mi položeny otázky a velice konstruktivně jsme hledali řešení. Tímto děkuji i panu předsedovi výboru pro zdravotnictví a soc. politiku v Senátu panu doktorovi Lumíru Kantorovi, rovněž panu doktorovi, senátorovi Marku Hilšerovi a všem ostatním, jež rozumí nutnosti vytvoření STOMA CARD.

STOMA CARD je cesta, která pomůže stomikům v této zemi. Když jsem letecky cestovala, stala se mi „kolize“ se stomickým sáčkem v odbavovacím prostoru. Zpět nemůžete, před vámi fronta cestujících. Zavazadla mimo váš dosah. Co teď? V kapse mikiny jsem měla náhradní stomický sáček. Instinktivně jsem jej zvedla nad hlavu. Pracovník odbavovací zóny okamžitě pochopil nutnost a naléhavost. Vyzval mě, abych k němu přednostně přistoupila. V ten moment jsem si uvědomila, jak je STOMA CARD nutná a pokud možno, aby byla ve tvaru stomického sáčku. Ve stejné barvě jako průkazu ZTP, v barvě modré. Tak, aby stomici, když potřebují okamžitě a nouzově zastavit vozidlem svým či jako spolucestující, měli tu možnost. Také možnost využít okamžitě toalety.

Stejná situace, jaká se stala mě při odbavování, se stala ve státech 14 leté dívence, stomičce Ally Bain v obchodě. Žádala okamžitou pomoc, přednostní použití toalety. Bohužel se jí dostalo zamítavé odpovědi.  Její rodiče se odvolali do vysoké politiky s žádostí uzákonění STOMA CARD. Stejně, jako já dnes. Byli vyslyšeni a zákon byl přijat. Postupně jej přijalo i dalších 15 zemí za oceánem.

Tato stomická karta funguje i v jiných státech, např. v Anglii, kde jsem požádala, aby mi byla vydána. Jsem stomička, žijící v České republice s anglickou stoma kartou, která mi dává obrovský pocit jistoty a klidu, pakliže bych cestovala v jejich zemi. To samé bych ráda prosadila pro takto hendikepované  občany v České republice. Proč jeden a tentýž stomik v jedné a též Evropě může cestovat v jednom státu se strachem a obavami, v jiném bez obav a strachu?  

Motto pacientské organizace, kterou jsem založila ku pomoci onkologickým a pacientům a pacientům v remisi zní:

„Zkusme dělat svět lepší podáním pomocné ruky“

Je to na nás a v nás. Za vaše podání pomocné ruky, v podobě sdílení, ze srdce děkuji.

Křest kalendáře "každý den je dar"

Na počátku byl ENTER

ENTER

Byl začátek prázdnin, horký letní den a já jsem jela v bílých šatech na kontrolní odběr krve k obvodní lékařce. Stala se mi stomická kalamita /stomie = vývod bokem/, o které jsem ještě ten den napsala na sociální sítě. Psala jsem, jak mi samotné srdce diktovalo. Psala jsem žitou realitu o hendikepu, který není vidět. O hendikepu, který je i přes svoji „neviditelnost“ velmi náročný. Zvláště, když dojde k situaci kolize a potřebujete pomoci, k čemuž slouží karta ZTP, pro rychlé a snadné zaparkování.
Když jsem udělala za posledním slovem tečku, chvíli jsem přemýšlela zda-li mám stisknout ENTER nebo delete. V hlavě mi šla otázka
„A koho vlastně tento příběh bude zajímat? Kolize se stomickým sáčkem?“
S hendikepem, který není vidět. Když kolize nastane, tak však velmi. Stopa zůstává i v pocitech dané osoby… v duši samotné…