O křtu knihy

Minule jsem psala o nové knize, kde lze číst deset příběhů holek. Jeden z nich je ten můj. Najdete mne zde pod celým mým jménem a příjmením. Najdete zde i názor odborníků, psychiatrů. Hovořím otevřeně a upřímně o boji, který prožívám já a nejeden onkologický pacient v remisi. Hovořím také o neskutečných posudkových kontrolách, které jsem prošla, ač jsem po amputaci rekta / založení trvalé kolostomie/ , která je stavem nevratným a neměnným. Stavem, kdy by každý člověk, který přijme právo soudit, měl vnímat, že toto onemocnění není chřipka a že ztráta jakékoliv části těla, je vždy ztrátou náročnou a složitou. Jsem velmi ráda, že i odborníci na slovo vzatí, kteří v této knize vystupují, vnímají tato má slova, pocity a myšlenky stejně.

Když jsme přijeli minulý týden na křest knihy, stalo se to, co by právě měl člověk soudící či posuzující vidět na vlastní oči v praxi. Před jakýmkoliv vystoupením na veřejnosti se snažím dodržovat jistý řád. Snažím se ten den skoro nejíst, vyhýbám se stravě, která by mohla způsobit problém. Tak se stalo i minulý týden, přesto se stalo obávané. Při cestě do Luxoru jsem se na chodníku zastavila a cítila jsem, že je zle. Okamžitě jsem zabočila do nejbližší restaurace vyhledat toaletu. Těžko vysvětlíte v luxusní restauraci na Václaváku, kde i čaj mícháte pozlacenou lžičkou, že jdete jen překontrolovat plný stomický sáček na jejich toaletu s pozlacenými klikami. Jenže nic jiného vám v tu chvíli nezbývá. Můj muž sedl ke stolu a objednal dva nejdražší čaje v životě. Já na toaletě dala kalamitu do pořádku. Jenže než jsme vypili výborný čaj, situace se opakovala ještě tři krát. V ten moment člověku padá sebevědomí i slza zoufalství. Naštěstí jsem měla v kabelce lék na zastavení potíží. Nezmiňuji takové podrobnosti, že stomik má i jisté limity na den této pomůcky, sáčku. Dva na den. Kdysi jsem říkala panu primáři na onkologii, že je to stejné, jako bych vám odmotala půl metru toaleťáku a řekla to je Váš příděl. Usmál se a pak řekl, ano to je pravda.

Vyrazili jsme tedy na samotný křest knihy „Holky to někdy nemaj lehký“. Prášek ještě nenabyl účinku a tak jsem si s autory i kmotry knihy podala ruku s omluvou, že dnes si sednu dozadu, neboť mám tak trochu kalamitní den. Druhou rukou pod svetrem jsem si držela pro jistotu stomický sáček. Ani jsem svoji omluvu nedořekla a letěla jsem směrem k toaletám. Celý křest jsem prožila vzadu, s pocitem, že i přes kalamitní situace je život fajn. Fajn, když potkává úžasné lidi, kteří vnímají a chápou. Lidé, kteří pomáhají a jsou empatičtí. Sama se snažím takovým člověkem být k druhým…
A tak jsem si v té chvíli vybavila slova posudkového lékaře, který mi položil otázku, co vlastně dělám? Odpověděla jsem, že píši knihy, které pomáhají. Fotím kalendáře s mottem „Každý den je dar“… Dostalo se mi odpovědi, že bych měla však dělat něco pořádného.

Tak jsem si jeho slova vzala k srdci. Tvořím Sad nadějí pro onkologické pacienty a v Sadu nadějí chci otevřít Sadové lázně pro ty, kteří prošli peklem jménem rakovina. Podávám pomocnou ruku i malým onkologickým pacientům, dětem.

Pilulka na kalamitu naštěstí zabrala, kniha byla pokřtěna, život jde dál …
Život dál píše příběhy a já z celého srdce přeji všem lidem, kteří prožili pád na dno, aby nalezli v životě co nejvíce podaných pomocných rukou …

Věra Fina, Jelimán, z.s.