Zpráva od milé paní

19. leden, 2020 o 16:29

Včera jsem dostala zprávu:
„Přeji Vám v novém roce zdraví a stále tolik sil a energie, co máte pro pomoc druhým. Mějte stále tah na branku, kopete za obrovské hřiště. Právem Vám patří dík.“

Soukromě jsem pisatelce poděkovala, veřejně bych chtěla říci, že mi je ctí a potěšením.
Vám všem.
Snaha, veřejná sdělení i sdílení, projekt Sad nadějí, úsilí za nutné legislativní změny, to je to zmiňované kopání na velkém hřišti, které má cíl pomoci. I přes vydání nemalé síly a energie, konám tak ráda, protože vím, že to dává smysl. Dotkla jsem se smrti, prošla si náročnou onkologickou léčbou s amputací. Žiji. Naivně jsem si myslela, když jsem ustála tento nelítostný boj s náročnou, smrtelnou nemocí, že nejhorší mám za sebou.
Čekal mě boj další a nejeden. Boj s mocí „ouřednickou“. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že budu muset obhajovat tento těžký boj před nějakou komisí notabene s přívlastkem posudková a k tomu lékařská. A už vůbec, že bude toto úsilí bagatelizováno.
O tomto boji bylo dokonce psáno nejen v mé knize, ale i v knize od trojice autorů, kterých si nesmírně vážím… Nyní lze spatřit promo na tuto knihu třeba i na projíždějících tramvajích v ulicích měst po ČR. Kam všude bude muset být ještě napsán apel? Na kolik nároží? A kde všude bude muset zaznít hlas, aby se v tomto rádoby „systému“ něco změnilo? V „systému sociální pomoci“?

Vybavuji si moment, když jsem drobnými krůčky, vyšla tenkrát z onkologické kliniky, bolelo mě kde co, ale duše byla šťastná. Šťastná, že žiji. Můj krok do nového života byl nejistý, po amputaci rekta, je zpočátku vše nejisté … Ale šla jsem s odhodláním. Se stejným odhodláním usiluji o nutné legislativní změny. Se stejným odhodláním tvořím nové projekty, které jsou ku pomoci a motivaci těm, jež je zapotřebí – lidem v život limitující nemoci.
Je mi moc líto, že aparát, který by měl podávat pomocnou ruku, koná mnohdy jinak. Tolik zpětné vazby mám od vás všech, že vím, že se skutečně nemýlím…. Mě samotné za chvíli nebudou stačit prsty na rukou, abych spočítala, kolika takovými potupnými kontrolami jsem prošla a procházím. Myslí si někdo ze soudících, že amputovaná část mého těla snad doroste? Že stomický sáček na mém břiše pokládám skutečně za pouhý design, jak mi bylo sděleno?
Tenkrát, po operaci, jsem neuměla vyslovit slovo rakovina. Stomie – vývod bokem.
Tento aparát mě tomu naučil. Vyslovovat slovo rakovina nahlas a to tak, že i před kamerou, v médiích, v knihách, na soc. sítích, na vernisážích… prostě veřejně. Vždyť se tento problém týká nás všech…
Jak mi napsala včera milá paní – kopu za velké hřiště. Věřte mi, že bych byla moc ráda, aby to hřiště bylo maličké, aby na něm bylo co nejméně nemocných, hendikepovaných. A vůbec nejlépe, aby tato hrozná nemoc vůbec nebyla... Jsou věci, které nejsou v mé moci. Přesto se snažím o lepší dění, stav či posun. To vše se děje i díky vám. Díky vašemu pochopení, podpoře, sdílení. Díky vašim slovům. DĚKUJI.