další Strom naděje...

Tento muž ví, jakou podobu má naděje. Zná i druhou stranu mince, když se naděje ztrácí. Když onkologický pacient ji pustí a nemá sílu ji zvednout. O co silnější je to životní příběh, když se to týká samotného táty tohoto muže.

Tento muž mě přivedl na místo, kde vytvořil uprostřed širé pláně pomník svému tátovi. Když jsem tam stála, dul vítr, jako divý, do tváře mě šlehal ostrý sníh a v mlze nabylo vidět na krok. Sotva jsme se slyšeli v té fujavici. Co bylo i přes nepřízeň počasí patrné, byla láska syna k otci.

V teple, u horké kávy, mi tento muž vyprávěl, jak ho projekt "Sad nadějí" pro onkologické pacienty oslovil. Vyprávěl mi s ohromným respektem o svém tátovi.  O tom, že ví, jak je projekt "Sad nadějí" důležitý.

Sdělil mi, že nedaleko je cesta, kudy často jezdí cyklisté. Dříve se lidé na cestách zastavovali u křížků a on by rád, aby u Stromu naděje.  Rád by tento projekt podpořil a se spolupráci s Jelimán, z.s. vysadil další Strom naděje. Rád by, aby to byl ovocný strom, který druhé dokáže občerstvit stejně, jako naděje.

Místo, které nám ukázal, mě oslovilo příběhem. Stojí zde opravená sakrální stavba, socha Panny Marie stojící na kouli v podobě slunce. Tuto zašlou a poškozenou sochu našla žena při úklidu meze za chalupou.

Stejnou podobu mívá i naděje. Někdy zapadne a je k nenalezení. Jindy vypadá, že je už natolik zničená, že v ní není špetka síly k návratu do života. Často zdání klame a najednou se z prachu vytvoří skvost.  Stejně z prachu povstal i samotný Fénix.

A i když v ten den bylo počasí, že jen blázen by se vydal na cestu do zasněžených a sněhem zavátých luk, věděla jsem přesně, že to mělo smysl. V tom nečase jsem o to víc pochopila, proč naděje má mít místo právě zde.

Moc ráda vás pozvu v jarních / letních dnech na  místo v Orlických horách, kde jednou pokvete NADĚJE, pro všechny, kdo ji hledají.